Fotoreportáž z výpravy za obřím refraktorem do Vídně

   

Před 150 lety svítily hvězdy nad našimi hlavami více než dnes. Elektrické osvětlení ještě neexistovalo a nejjasnější noční světlo pocházelo od úplňkového Měsíce. Bylo úplně jedno, zda se nacházíte v centru města, nebo v liduprázdné krajině uprostřed polí. Pokud se dalekohledů týče, existovaly tehdy dva hlavní směry jejich konstrukčního vývoje – čočkové dalekohledy (refraktory) a zrcadlové (reflektory) a dosud nebylo jasné, který z těchto technologických proudů se prosadí. Kdybychom žili před 150 lety, byli bychom součástí Rakousko-Uherska, jednou z velmocí tehdejší Evropy. Další mocné evropské státy, např. Anglie a Francie tehdy provozovaly své velké observatoře, vybavené nejlepšími přístroji své doby, na kterých pracovali věhlasní vědci. V roce 1874 začíná Rakousko-Uhersko budovat novou observatoř, která překonává vše, co je v té době myslitelné. Univerzitní observatoř ve Vídni je dokončena v roce 1880 a je krásná a monumentální.  Jedná se o největší hvězdárenskou budovu na světě a od roku 1878 je také vybavena dalekohledem s největším průměrem čočkového objektivu na světě. Stala se špičkovým vědeckým pracovištěm své doby a není bez zajímavosti, že velmi výraznou stopu zde zanechali také astronomové s vazbou na naše území. Například Karl Ludwig Edler von Littrow, ředitel původní vídeňské observatoře a duchovní otec této nové univerzitní observatoře, byl synem astronoma Josepha Johanna Littrowa, rodáka z Hrochova Týnce. Přítelem Karla von Littrowa a pracovníkem observatoře ve Vídni byl pak opavský rodák Johann Palisa, který mimo jiné objevil 122 planetek!  V současnosti je situace v porovnání s druhou polovinou 19. století velmi odlišná. Díky silnému světelnému smogu již na nočním vídeňském nebi slabší hvězdy nespatříme. Technologické klání refraktorů a reflektorů nakonec vyhrály zrcadlové dalekohledy. Obří vídeňský refraktor je v současnosti devátým největším čočkovým dalekohledem světa, ale už nikdy nebude překonán, protože takto velké čočkové dalekohledy se již nestaví. Vídeňská Univerzitní observatoř nicméně patří i dnes k velmi platným pracovištím. Vychovává totiž mladé astronomy, kteří se profesionálně uplatňují na současných největších dalekohledech světa, vybudovaných zpravidla někde ve vysokých horách v nejodlehlejších částech světa, například na Evropské jižní observatoři v Chile. Genius loci však vídeňské Univerzitní observatoři zůstal doposud. Ta monumentalita a vůně tradice Rakouska-Uherska. Při návštěvě tohoto chrámu vědy, jasně cítíte, že právě tudy šly dějiny, a když budete mít štěstí a v zorném poli vídeňského obřího refraktoru spatříte obrazy hvězd, bude to pro vás určitě znamenat hluboký zážitek.

Fotografie dalekohledů i areálu Univerzitní observatoře ve Vídni (dále jen UNIVIE) laskavě poskytli Evžen Brunner, Bohumil Dostalík, Vladimír Homola, Petr Kolář a Stanislav Chlup. Velmi jim děkujeme. A zvláštní poděkování patří zejména Mag. Dr. Dr. Thomasu Poschovi, Privatdoz. a jeho asistentu, panu Hafnerovi a také Miladě Hawlan, bez jejichž ochoty a vstřícnosti by tuto exkurzi nebylo možné zorganizovat.

Historická kresba a schéma obřího refraktoru vídeňské observatoře. (zdroj: UNIVIE)

Letecký pohled na Univerzitní observatoř. Budova má tvar kříže. (zdroj: UNIVIE)

Pamětní desky budovatelů observatoře, Johanna Palisy a císaře Franz Josefa I, který se osobně zúčastnil jejího otevření.

Rakousko-Uherský císař bdí nad touto observatoří dodnes.

Vedlejší pozorovatelny stojící odděleně od hlavní budovy.

Kolem observatoře se nachází velký, krásný a divoký park.

Velkolepý vchod do hlavní budovy observatoře.

Historická budova je na západní straně krásně zrekonstruovaná.

Pohled od jihu k západní kopuli, na terase se nachází anténa malého radioteleskopu.

Severní kopule ukrývající robotický zrcadlový dalekohled o průměru 80 cm.

Na konci východního křídla lze najít nestandardní přístavek - pozorovatelnu pasážníku.

Centrální kopule o průměru 14 metrů, pod kterou se nachází obří refraktor.

Celá hvězdárna prochází postupnou rekonstrukcí.

V 18:30 hodin jsme se postupně sešli u hlavního vchodu.

Po vstupu do hvězdárny se návštěvník ocitne před velkolepým schodištěm. Světlo sem ve dne přichází velkoryse řešenou prosklenou střechou.

V hlavním prostoru hvězdárny má člověk pocit spíše jako na zámku, nebo v divadle.

Vchod do části s pozorovatelnami. „Hvězdárna“ je zde vepsáno zlatým písmem.

I chodby kolem centrální části „kříže“ mají zámecký charakter.

Uprostřed budovy se nachází mohutný, 15 metrů vysoký pilíř dalekohledu, zcela nezávislý na budově, zapuštěný asi 5m pod podlahu až na rostlou skálu.

A na tomto ohromném pilíři potom stojí majestátní refraktor. Průměr objektivu 68 cm, ohnisková délka 10,5 m, hmotnost pohyblivé části 5,5 tuny.

Dalekohled je výrobek irské firmy Grubb Dublin a pochází z roku 1878.

Problém je i takové sundání krytky z objektivu. Nejprve je potřeba vyjet pohyblivou podlahou asi 5 metrů vysoko, přitom sklopit teleskop do vodorovna a ještě po malých schůdcích vystoupit na horní ochoz.

Kontrola čistoty objektivu. Protože sklo pomalu teče, je potřeba k udržení dlouhodobé vysoké kvality obrazu parkovat dalekohled v různých polohách. Nějaké vypracované parkovací schéma však není, záleží prý na intuici pozorovatele.

Při pohledu od objektivu podél tubusu vynikne mohutnost tohoto přístroje.

U každého dalekohledu je však vždy nejzajímavější pohled od okulárové části, resp. do okuláru na hvězdy.

Hodinový pohon dalekohledu je původní a doposud velmi přesný. Jediný rozdíl oproti roku 1878 spočívá v drobnosti, že dnes se závaží nenatahuje ručně klikou, nýbrž malým elektromotorem.

Vzhledem k tomu, že zvedací podlaha měla jen omezenou nosnost 600 kg, musela se naše skupina rozdělit a část se šla kochat na vnější ochoz kopule panoramaty večerní Vídně. Bohužel se objevila oblačnost, tak jsme museli vlastní pozorování dalekohledem přerušit.

V severní kopuli je umístěn moderní robotický dalekohled typu Cassegrain o průměru 80 cm (f/8.3). Pochází z roku 2002, jedná se o německý výrobek firem „Astro Optik“ a „Astro Technik“, přičemž samotný zrcadlový objektiv vyrobila v Rusku firma „LOMO“. Dalekohled je osazen špičkovou CCD kamerou FLI a slouží studentům pro nácvik technik pozorování. Tomuto dalekohledu se také říká „VLT“, což však znamená nikoliv „Very Large Telescope“, ale „Viena Little Telescope“.

Model 1,5 metrového univerzitního dalekohledu typu Ritchey-Chretien. Jedná se o hlavní teleskop na Leopold Figl-Observatorium, což je pracoviště vídeňské univerzity vzdálené asi 50 km od Vídně.

Nádherný velký historický pasážník. Tento důmyslný přístroj pro určování okamžiků průchodů hvězd místním meridiánem umožňuje určovat přesnou zeměpisnou délku, nebo naopak rektascenzi.

Tento dalekohled o průměru 40 cm byl v minulosti umístěn v severní kopuli, ve které však musel uvolnit místo pro robotický „VLT“.

Po prohlídce dalekohledů a hvězdárny jsme se usadili v sále na krátkou přednášku o UNIVIE.

Krátké video nám ukázalo „průlet“ nad měsíčním povrchem zaznamenaný přes velký refraktor. Člověk si při pohledu na pomalu ubíhající měsíční krajinu skutečně připadal skoro jako v kosmické lodi.

Obraz dvojhvězdy Albireo rovněž získaný přes velký refraktor. Mírné rozostření hvězd dá lépe vyniknout jejich barvám.

Mezi tím se nad observatoří udělalo jasno a tak nastal čas pro druhý pokus o pozorování velkým refraktorem.

Pohled na první šťastlivce z vnějšího ochozu hlavní pozorovatelny. Omezená nosnost zvedací podlahy je hlavním důvodem, proč tento výjimečný dalekohled není běžně přístupný široké veřejnosti.

Ve štěrbině kopule je vidět jasná hvězda Vega a v zorném poli dalekohledu se nachází nedaleká čtyřhvězda „Epsilon Lyrae“.

Pohled do obřího refraktoru byl úchvatný. Zvětšení bylo nastaveno 420x a zkušení pozorovatelé tvrdili, že tak kvalitní obraz této čtyřhvězdy ještě nikdy neviděli. Dalekohled si dodnes drží prvotřídní optickou kvalitu.

Nad východní obzor se vyhoupl Měsíc. Čas na hvězdárně utekl jako voda.

Bylo to moc krásné a zajímavé. Za vše vděčíme zejména ochotě a nevšední vstřícnosti Mag. Dr. Dr. Thomasu Poschovi, Privatdoz. (vpravo) a jeho asistentu, panu Hafnerovi.