Sváteční zimní zastavení

   

Obloha a hvězdy mají na člověka veliký vliv. Svědčí o tom například hvězda betlémská, jako jeden ze symbolů Vánoc, nebo množství státních vlajek, na kterých můžeme najít nejen hvězdy, ale i ostatní nebeská tělesa. Obloha člověka naplňuje úctou i bázní, ale může nás i povznést a dát naději, v těžkých chvílích života. Nechejme promluvit člověka, který jako první na světě prožil polární noc ve vnitrozemí Antarktidy. Psal se rok 1934 a Předsunutá základna, kde se odehrál příběh o hrdosti, morálce a odpovědnosti vůči druhým a také o touze objevovat neprobádané, se nacházela na osmdesátém stupni a osmé minutě jižní šířky. Po několik měsíců měl k dispozici jen několik metrů čtverečních studeného obydlí a málem zde zahynul. Snad i hvězdy nad hlavou mu daly sílu přežít neskutečné útrapy, kterými prošel. Onen člověk se jmenoval Richard Evelyn Byrd. Do svého deníku si 14. dubna poznamenal:

 „Dnes jsem se vydal na každodenní procházku při 52 stupních pod nulou. Slunce už bylo za obzorem a všechno kromě několika žhavých uhlíků západu zaplavila modř, jakou jsem ještě nikdy neviděl.

Západním směrem, mezi nadhlavníkem a obzorem, zářila klidně jako diamant Venuše. A proti ní se na východní obloze mihotala jiná zářící hvězda, stejně jako Venuše zasazená do záplavy modři. Na severovýchodě tepala a jemně se chvěla stříbrně zelenavá hadovitá polární záře. Na některých místech přecházela bílá barva Bariéry v matnou platinu. Bylo to všechno jako křehký přelud. Barvy byly tlumené a nečetné, drahokamů málo, zasazení prosté. Ale celek svědčil o ruce mistra.

Zastavil jsem se a poslouchal ticho. Dech se mi hned u obličeje srážel a mísil se s vánkem jemnějším než šepot. Větrná korouhvička ukazovala k jižní točně. Náhle se misky anemometru přestaly otáčet a zastavily se, jako by se jemný větřík zalkl mrazem. Zmrzlý dech mi visel jako obláček nad hlavou.

Den umíral a noc se rodila, ale v pokoji a míru. Nezměřitelné procesy a síly kosmu tu nacházely tichou harmonii. Harmonie, to bylo to, co se rodilo z ticha -- křehký rytmus, napětí dokonalé struny, hudba sfér.

Stačilo zachytit ten rytmus a stát se na okamžik jeho součástí. V té chvíli jsem nepochyboval o jednotě člověka a vesmíru. Ten rytmus měl takový řád, takovou harmonii, takovou dokonalost, že jsem nabýval přesvědčení, že nemůže jít o slepou náhodu -- že tedy v tom celku musí být účel a že člověk je tohoto celku nedílná součást, a ne náhodný výhonek. Byl to pocit, který překonával rozum; který zasahoval jádro lidského zoufalství a shledával je zbytečným. Vesmír je kosmický řád, ne chaos; člověk je plnoprávnou složkou tohoto řádu stejně jako noc a den.“

(zdroj: Sám a sám, Mladá fronta, 1966)

Takto nějak vypadala obloha ve chvíli, kterou popisuje R. E. Byrd. Zářící hvězda mihotající se v křišťálově průzračném vzduchu naproti Venuši byl Sírius. (zdroj: Stellarium)

Admirál Richard E. Byrd

Krásné Vánoce a hodně štěstí a zdraví v novém roce přejí všem pracovníci hvězdárny.